Zde se naučíte vše potřebné k úspěšnému splnění všech kvízů.
Moderní zoologické zahrady se stále více zapojují do ochrany přírody, a to nejen chovem ohrožených druhů zvířat ve svých zařízeních (tj. ochrana ex-situ), ale stále častěji se soustřeďují i na ochranu přímo v místech původního výskytu vybraných druhů (tj. ochrana in-situ). Počet druhů zvířat a rostlin, které jsou zařazeny do mezinárodního Červeného seznamu ohrožených zvířat (IUCN Red List) a kterým hrozí vyhubení neustále roste, proto je ochrana přírody zcela zásadní. Existuje řada mezinárodních záchranných programů a asociací, které sdružují moderní zoo (UCSZOO, EAZA, WAZA). Členství v těchto mezinárodních organizacích má svá pravidla, která musí členské zoo respektovat.
Zoo slouží jako „Noemovy archy“, které chrání druhy pomocí chovu v lidské péči, jelikož situace v přírodě se může kdykoliv dramaticky změnit. A pak bude potřeba populaci v přírodě posílit zdravými a silnými jedinci ze zoo (pokud je to u daného druhu možné). U druhů, kde není možnost návratu do přírody, jsou zoologické zahrady posledním místem jejich uchování pro další generace.
Hlavním cílem zahrad je proto udržet stabilní a geneticky variabilní populaci ohrožených druhů zvířat. Ochrana druhů stojí na čtyřech hlavních pilířích – 1. ochrana in-situ (v místě výskytu daného zvířete), 2. ochrana ex-situ (v lidské péči), 3. výzkum (díky chovům získáváme vědecké poznatky o biologii druhu) a 4. vzdělávání veřejnosti v oblasti biologie a ochrany přírody.
Chov zvířat v zoo řídí zoolog ve spolupráci s chovatelským týmem. Mnoho druhů zvířat však spadá do evropského záchovného programu (EAZA Ex situ Programme = EEP). Každý takový program pak vede koordinátor s týmem expertů, kteří řídí chov v rámci celé Evropy. Koordinátor a jeho tým doporučují přesuny zvířat mezi členskými zoo a zodpovídá za zdravou a trvale udržitelnou populaci druhu v lidské péči. Při rozhodování je vždy zásadní pohled na populaci jako celek, nikoli pohled na jednotlivce.
Základem chovných programů je ochrana druhu, nikoliv ochrana jedince. Aby byla populace zdravá, musíme dodržovat zásady chovu a umět simulovat situaci, která panuje ve volné přírodě, kdy jednak umožníme reprodukci zvířat, a jednak do chovu pustíme jen ty nejsilnější a nejzdravější jedince, kteří budou předávat dál své vlastnosti potomkům.
Do chovných programů je potřeba zapojit jedince, kteří jsou v populaci zastoupeni málo a zvýšit tím rozmanitost genů v populaci. Do chovných programů nelze zapojit všechny jedince. Nezapojí se slabí jedinci, případně ti, jejichž geny jsou v populaci nadměrně zastoupeny, nebo pro ně aktuálně neexistuje vhodný partner/ka.
Musíme umět simulovat situaci ve volné přírodě, kdy do chovu pustíme jen ty nejsilnější a nejzdravější jedince, kteří budou tyto vlastnosti předávat dál na své potomky. Mláďata, která se nedostala do chovu, mohou do jisté míry sloužit jako expoziční jedinci (ukázkou zvířat lze edukovat veřejnost o daném druhu), případně jako přirozená potrava pro ostatní zvířata. Jen tak může zůstat celá populace zdravá. K usmrcování a zkrmování zvířat v rámci zachování zdravé populace celého druhu se však přistupuje až po vyčerpání veškerých dalších možností.
Kastrace je nevratná a pro jedince zcela nepřirozená. Pro udržení životaschopné populace nejsou kastrovaná zvířata v chovech nijak přínosná a jejich život není plnohodnotný. Antikoncepce může být sice dočasná, ale antikoncepční přípravky mají řadu vedlejších nežádoucích účinků na vnitřní orgány, hormonální rovnováhu, ale i psychiku a chování zvířat. U některých druhů navíc nefunguje spolehlivě. Po vysazení antikoncepce může jedinec dočista ztratit reprodukční schopnost. Ze zvířat se tak stávají pouze expoziční zvířata, což se negativně odrazí v chovu.
Rozmnožovací pud je jedním ze základních zvířecích instinktů. Pokud o něj zvířata připravíme, bereme jim velkou část jejich normálního vnitřního nastavení. Ve volné přírodě se v určitém období mláďata osamostatňují a mnohá nepřežijí. Vše se řídí zákony přírody. U mnoha druhů je každoroční rozmnožování v souladu s jejich biologií. Prodlužování této doby má často za následky neplodnost, problémy se zabřeznutím v budoucnu a velmi často psychické strádání zvířat, pokud se výslovně nejedná o samotářský druh.
Zoologické zahrady se zvířaty obvykle neobchodují, pohyb zvířat v rámci záchranných programů probíhá zásadně bezplatně. Zoo jsou partnery, proto se odchované mládě primárně nabízí do jiných zahrad. Pokud nelze odchované mladé jedince umístit do jiných zoo, lze je nabídnout soukromým chovatelům, kteří dodržují zákony, ale pouze za splnění následujících podmínek: druh není řízen v EEP (Evropský ex-situ program), zvíře při případném úniku nemůže způsobit ekologickou zátěž ani hospodářské škody a není nebezpečné lidem. Tyto podmínky mnoho zvířat ze své podstaty nesplňuje. Dále musí být zajištěno, že soukromý chovatel není překupník zvířat (jakákoliv podpora ilegálního obchodu je zcela nemyslitelná) a je připraven spolupracovat ve prospěch chovaného druhu. V opačném případě se ze zvířat stávají domácí mazlíčci, kteří jsou pro záchranu daného druhu zcela nevhodní.
Představme si, že umístíme každého úspěšně odchovaného jedince do jiné zahrady. Když přestane stačit její kapacita, umístíme další úspěšně odchované jedince do rukou soukromých chovatelů. A když přestane stačit i tato kapacita? V zoo nereguluje stavy zvířat volná příroda, která je neúprosná. A máme tady rázem přemnožený druh, který už nelze umístit nikam.
Návrat zvířat do volné přírody se realizuje, pokud je to jen trochu možné. Záchranné programy se však řídí přísnými pravidly Mezinárodního svazu na ochranu přírody (IUCN) a podle nich musí mj. vymizet příčina úbytku zvířat, obzvláště, je-li důvod způsobený člověkem (pytláctví, rozvoj průmyslu, zemědělství, rozvoj civilizace). Ne u všech druhů zvířat je to možné, často je není kam vracet, jelikož lidskou činností byl zcela zničen jejich biotop.
Je zásadní, aby byla zvířata fyzicky a psychicky zdravá a měla spokojený život. Žádné rozhodnutí o utracení není snadné a přistupuje se k němu až po opravdu velmi důkladném zvážení:
1) jak zvířeti zajistit kvalitní život tak, aby nedocházelo k jeho týrání (v důsledku nemoci, či nezabezpečení welfare jednotlivce i celého druhu),
2) aby se zamezilo jeho nebezpečnosti pro ostatní zvířata nebo vůči chovateli,
3) s ohledem na zajištění životaschopnosti ohrožených populací a zamezení jejich vymírání,
4) v konečné řadě, pokud není pro některé jedince místo v domácí zoo a pokud o jedince nemá zájem jiná členská zoo, neboť jiné možnosti omezení reprodukce (antikoncepce, kastrace, oddělování samice) v praxi selhávají. Ve volné přírodě naprosto přirozeně hynou slabší jedinci. Pro mladé jedince je zase kritické období, kdy se osamostatňují od matky a mají menší než 50% šanci na přežití. Často hynou hlady, nemocí nebo se stávají kořistí predátorů, kteří samozřejmě též potřebují potravu. Pokud tedy dochází k usmrcování zvířat nevhodných do chovu, tak v tomto období. Z hlediska zájmu a welfare zvířat to je mnohem vhodnější než zcela zamezit jejich reprodukci.
U zvířat z EEP o tomto kroku rozhoduje koordinátor s týmem odborníků v souladu s etickým kodexem dané zahrady.
